Na vrcholku Černé Hory v mlze jsem objevila toto sousoší.

Zastavila jsem se a dívala.

Nenese energii známou z fotek rozesmátých výskajících dětí, které rodiče vyhazují nad hlavu.

Ničím nepřipomíná dobu, kdy byly moje děti malé a já jsem se s nimi smála a houpala je z hlubokého předklonu až za hlavu do nebe.

Stála jsem na sněhu a vnímala. Tahle socha nese sílu rodiče, sílu mámy, která drží své dítě nad hlavou, aby vidělo výš a dál než ona.

Doprovází ho svým pohledem.
Podporujícím. Přejícím.

Ztělesňuje důvěru.
Důvěru v život, který dítě čeká.
Důvěru v dítě.
Ztělesňuje Lásku.

Jak se asi má děťátko, které podpírají pevné paže mámy, mateřská esence, síla země?

Jak se cítí dítě s pohledem do dáli, se silným tělem a důvěrou v buňkách i kostech?

Jak se pustí do dobrodružství zvaném svět?

Síla rodiče, pevně stojícího, ukotveného v těle, s otevřeným nesoucí další život, který dojde dál a vyletí výš.

Zima, sníh, mlha, Černá Hora.